- Američani jsou překvapivě všichni úplně stejní. Prý nějaký Melting Pot... Na Unionu moc ne.
- Američanky v létě nosí ošklivé neonově barevné běhací kraťasy. Od Nike. Léto je, dokud se dají nosit kraťasy.
- Američanky nosí ke kraťasům neonově barevné běhací boty. Nikdy ne ve stejné barvě jako kraťasy. Taky od Nike.
- Američani nosí teploušské nazouvací boty s tkaničkami. V Evropě by člověk řekl, že je nosí Frantíci nebo Italové. Zajímalo by mě, kdo z nich to sem dováží.
- Američani nosí tepláky. Pořád. Zásadně neznačkové.
- Jak na chvilku zaprší, Američanky nazují nejrůznější gumové holiny. Některé i s podpatkem... A k tomu si vezmou sportovní bundu. Všechny. Od North Face.
- Když se ochladí, obují si Američanky kozačky až po kolena, které musí stát asi tolik jako moje průměrná dovolená, navlíknou se do elasťáků připomínajících takové ty dětské punčocháče, které v Čechách nesnáší všichni, kdo v nich v 80. a 90. letech vyrůstali.
- Když se ještě víc ochladí, navlíknou si Američanky takové veliké neforemné boty. Cenová kategorie opět zhruba odpovídá studentské dovolené. Na všech je nápis UGG.
- Američanky mají dlouhé vlasy. Všechny až na množinu o míře nula. (Z 1000 holek 2. Slovy dvě.)
- Američani mají krátké vlasy. Všichni až na množinu o míře nula. (Z 1000 vzorků 3. Slovy tři.)
- Američani si myslí, že Union je těžká škola a že se tu hrozně moc učí. Zkouškové tu trvá týden. Říkají tomu "study hard".
- Američani neumí pít. Vůbec. Začínají třeba v 9 hodin a v 10 většina z nich leží pod stolem nebo v cizí posteli. Říkají tomu "party hard".
- Američani se k sobě chovají úplně stejně i když se milují i když se nenávidí. Usmívají se na sebe, objímají se a přátelsky si povídají. Je to trochu děsivé.
- Američani jsou zřejmě nesvéprávní. Škola se tu stará o to co se učí, co jí, kam chodí sportovat, kam se chodí bavit, kolik lahví alkoholu můžou mít na pokoji a od kolika lidí je společenská akce už party. To podle mě taky spadá do kategorie děsivé.
- Američan nemá mít vlastní názor. Má iPhone a MacBook. Existují výjimky z toho to pravidla. Vzácné.
11/16/2012
Američani, Američanky, Američančata
Samozřejmě jsem sem jela s nějakými předsudky, očekáváními a obavami z toho, s kým tu budu trávit rok svého života. Některé se ukázaly liché a některé ne. A nakonec mě trápily úplně jiné věci. Následuje výčet takových povrchních pozorování. Omlouvám se za poněkud jaderňácký přístup.
9/07/2012
Začátek podzimního trimestru
Tak nám začala škola. Logicky ve středu :) Zatím jsem měla to štěstí mít jenom dva předměty ze tří, které mám zapsané, ale už teď jsem plná dojmů.
Hned ve středu v 8 ráno jsem zahájila studium hodinou (hodina tu překvapivě znamená prakticky hodinu, 65 minut) Managerial Economics. Vkládala jsem do toho předmětu plané naděje, že to bude něco trochu zajímavějšího, vzhledem k tomu, že je to navazující předmět na skoro všechny ostatní ekonomické. Zřejmě to nakonec bude spíš takové pěkné povídání o tom, jak použít selský rozum. Dnes jsme se za celou přednášku dopracovali k závěru, že změna zisku se rovná změně výstupu krát marže na jednotku výstupu. A to jsme předtím dostali za domácí úkol si o tom přečíst asi 30 stránek v učebnici. Ta mimochodem stojí v místním knihkupectví 180 dolarů, pokud je použitá. Tak jsem si objednala online nějakou za 25 dolarů a jsem zvědavá, co mi přijde :)
Odpoledne pak mám každé pondělí, středu a pátek lekce španělštiny. Záměrně jsem se nehlásila na pokročilou, kde by mě čekalo psaní sáhodlouhých slohů. Nicméně na intermediate probíráme věci, které se podle mě obvykle berou tak ve třetí lekci první učebnice. Průměrná doba strávená nad úkoly se zřejmě bude dát stáhnout někam ke dvěma hodinám. Dneska to trvalo výrazně déle... Cena pracovního sešitu je 110 dolarů, takže jsme se na to s Liborem už nemohli dívat a koupili jsme si další dvě učebnice dohromady. Účet za španělštinu by jinak byl kolem $300 na osobu.
A málem bych zapomněla. Učí nás to Němka. A světe div se, němčinu tu zase učí Francouzi. Koho si asi vozí na angličtinu :) Nicméně výsledkem je, že jsem na hodině rozhodně jediná, kdo umí říct znělé r :)
Abych uzavřela účet za knížky... Na Business Intelligence, což by snad mohl být aspoň jeden náročnější a zajímavější předmět, když už je z Graduate College, je potřeba učebnice tak asi za $200. Naštěstí mi pan děkan zjistil, že ji potřebuju, už někdy před týdnem a nechávám si poslat jakousi verzi pro chudší státy z Indie. Stála kolem $20. Snad to dobře dopadne.
Kdybych se nestarala a koupila si jako ovce knížky v bookstoru na kampusu, tak by mě za podzimní trimestr, tj. 10 týdnů školy, vyšly učebnice na necelých $700. Upřímně jeden by skoro čekal, že na škole, za kterou se platí skoro $60.000 ročně, by člověku mohli ty knížky buď dát, nebo aspoň zvládnout zorganizovat nějaké zapůjčování nebo přeprodej mezi studenty. O tom, do čeho tu škola investuje místo toho, se rozepíšu někdy příště.
Hned ve středu v 8 ráno jsem zahájila studium hodinou (hodina tu překvapivě znamená prakticky hodinu, 65 minut) Managerial Economics. Vkládala jsem do toho předmětu plané naděje, že to bude něco trochu zajímavějšího, vzhledem k tomu, že je to navazující předmět na skoro všechny ostatní ekonomické. Zřejmě to nakonec bude spíš takové pěkné povídání o tom, jak použít selský rozum. Dnes jsme se za celou přednášku dopracovali k závěru, že změna zisku se rovná změně výstupu krát marže na jednotku výstupu. A to jsme předtím dostali za domácí úkol si o tom přečíst asi 30 stránek v učebnici. Ta mimochodem stojí v místním knihkupectví 180 dolarů, pokud je použitá. Tak jsem si objednala online nějakou za 25 dolarů a jsem zvědavá, co mi přijde :)
Odpoledne pak mám každé pondělí, středu a pátek lekce španělštiny. Záměrně jsem se nehlásila na pokročilou, kde by mě čekalo psaní sáhodlouhých slohů. Nicméně na intermediate probíráme věci, které se podle mě obvykle berou tak ve třetí lekci první učebnice. Průměrná doba strávená nad úkoly se zřejmě bude dát stáhnout někam ke dvěma hodinám. Dneska to trvalo výrazně déle... Cena pracovního sešitu je 110 dolarů, takže jsme se na to s Liborem už nemohli dívat a koupili jsme si další dvě učebnice dohromady. Účet za španělštinu by jinak byl kolem $300 na osobu.
A málem bych zapomněla. Učí nás to Němka. A světe div se, němčinu tu zase učí Francouzi. Koho si asi vozí na angličtinu :) Nicméně výsledkem je, že jsem na hodině rozhodně jediná, kdo umí říct znělé r :)
Abych uzavřela účet za knížky... Na Business Intelligence, což by snad mohl být aspoň jeden náročnější a zajímavější předmět, když už je z Graduate College, je potřeba učebnice tak asi za $200. Naštěstí mi pan děkan zjistil, že ji potřebuju, už někdy před týdnem a nechávám si poslat jakousi verzi pro chudší státy z Indie. Stála kolem $20. Snad to dobře dopadne.
Kdybych se nestarala a koupila si jako ovce knížky v bookstoru na kampusu, tak by mě za podzimní trimestr, tj. 10 týdnů školy, vyšly učebnice na necelých $700. Upřímně jeden by skoro čekal, že na škole, za kterou se platí skoro $60.000 ročně, by člověku mohli ty knížky buď dát, nebo aspoň zvládnout zorganizovat nějaké zapůjčování nebo přeprodej mezi studenty. O tom, do čeho tu škola investuje místo toho, se rozepíšu někdy příště.
9/03/2012
Orientation week a poprvé u doktora
Od chvíle co jsme přijeli je tady skoro pořád nádherné počasí. Většinou slunečno a 80 až 90 amerických stupňů (to je kolem 30 našich). Samozřejmě první, co s námi udělali, bylo, že nás nahnali na 3 dny do temné překlimatizované přednáškové místnosti, kde bylo asi 20 stupňů.
Říkají tomu Orientation week. Nahromadí zahraňáky do jedné učebny a cpou do nich informace horem dolem. Neříkám, že některé přednášky nebo i papírování nemělo smysl, ale pár perliček by se našlo lehce. Například jsme byli svědky toho, jak nám jeden z ředitelů/vedoucích něčeho na škole půl hodiny názorně vysvětloval, že nemáme opisovat. A to znamená, že nemáme kopírovat recenze z internetu. A to nám vzápětí názorně předvedl. Taky nestačí jen ve zkopírovaném textu změnit pár slov. Opět ukázka. Během předvádění toho, co se nesmí, jsme se mohli aspoň zasmát tomu, jak jeho jablečný pracovní nástroj odmítl spustit jakýkoliv textový editor a tak jsme se při psaní hodnocení nějakého díla Descartesa přesunovali na Windows. Dost dlouhou dobu mi taky trvalo, než mi došlo, proč ten pán pořád mluví o nějaké slevové kartičce... Ale jak by asi Amík přečetl "Descartes" :)
Kromě několika podobně a někdy i méně přínosných vystoupení jsme si ale vyřídili účet u Bank of America, telefonní číslo nebo nový rozvrh včetně pár zajímavějších předmětů z Graduate College. Tak jsme třeba zjistili, že jsme (Češi z ČVUTu) pojištění dvakrát. Nejpříjemnější částí programu byla jednoznačně večeře u pana prezidenta Ainlayho. Lepší jídlo a zmrzlina tu asi přes rok v jídelně moc nebude.
Ale proč se tady o tom rozepisuju. Z té hloupé klimatizace, která by při otevřených oknech nebyla potřeba, se mi hned druhý den začalo hůř polykat. Respektive to bolelo jako čert. Nějakou dobu jsem to ignorovala, nicméně když jsem jeden den skoro nejedla, tak jsem se odhodlala navštívit místní Health Services. Když už mám to dvoje pojištění, tak to aspoň prozkoumám, jak to tu funguje, ne? :)
Jedna z přednášek se věnovala i tomu, kam jít s bolením v krku, tak jsem šla rovnou do Silliman Hall. Nejdřív na mě chvíli zkoušeli, že si musím nejdřív domluvit schůzku, že takhle by to nešlo. Naštěstí si nevšimli, že mě mezitím stihli vyšetřit a dát mi léky. Zeptali se mě, co mi je, co s tím dělám a co na to beru. To přišla moje chvíle, když jsem jim ukázala svoje české prášky (Paralen, něco na alergii a kapky do nosu). Paní doktorka si to odběhla celá zvědavá najít, co to je, a sestřička mě mezitím zvážila, změřila teplotu a tlak, vzala výtěry z krku a ještě mi neustále vysvětlovala, jak mám příště zavolat a domluvit si schůzku.
Za 5 minut byl test hotový s výsledkem, že angínu nemám. To jsem byla dost ráda. V Čechách se podle mě ještě pořád většinou léčí oteklé mandle antibiotiky. No a že mi teda dají balíček na bolení v krku. A to jsem se nestačila divit. Dostala jsem cucací bonbóny, sáčky soli, že mám kloktat teplou slanou vodu, nějaké stříkátko do krku, co smrdí jako dezinfekce v toitoikách, a hromadu šestistovkových brufenů, aby mě to nebolelo. (Dá se to u nás normálně koupit? Znám jen 200 a 400mg...) No a na závěr ještě nějakou zmrzlinu. Že mi to uleví. Zkusila jsem jednu a bolelo to tak, že druhou si nedám, dokud nebudu zdravá. Ale aspoň mám nějakou zmrzku v mrazáku :)
Po dvou dnech v posteli se to teď vyrazně zlepšilo. Slaná voda a zmrzlina mi moc nepomohly, brufenů jsem si dala jen pár, ale ta zelená vodička do krku zřejmě trochu zabrala. Ono to je asi jako s tou rýmou. Neléčená trvá týden, léčená sedm dnů.
Doufám, že brzo budu v pohodě a začnu trénovat s místními cross country běžci. V říjnu chceme s Liborem na O-Mistrovství Severní Ameriky, tak ať se trochu rozběhám do té doby.
Říkají tomu Orientation week. Nahromadí zahraňáky do jedné učebny a cpou do nich informace horem dolem. Neříkám, že některé přednášky nebo i papírování nemělo smysl, ale pár perliček by se našlo lehce. Například jsme byli svědky toho, jak nám jeden z ředitelů/vedoucích něčeho na škole půl hodiny názorně vysvětloval, že nemáme opisovat. A to znamená, že nemáme kopírovat recenze z internetu. A to nám vzápětí názorně předvedl. Taky nestačí jen ve zkopírovaném textu změnit pár slov. Opět ukázka. Během předvádění toho, co se nesmí, jsme se mohli aspoň zasmát tomu, jak jeho jablečný pracovní nástroj odmítl spustit jakýkoliv textový editor a tak jsme se při psaní hodnocení nějakého díla Descartesa přesunovali na Windows. Dost dlouhou dobu mi taky trvalo, než mi došlo, proč ten pán pořád mluví o nějaké slevové kartičce... Ale jak by asi Amík přečetl "Descartes" :)
Kromě několika podobně a někdy i méně přínosných vystoupení jsme si ale vyřídili účet u Bank of America, telefonní číslo nebo nový rozvrh včetně pár zajímavějších předmětů z Graduate College. Tak jsme třeba zjistili, že jsme (Češi z ČVUTu) pojištění dvakrát. Nejpříjemnější částí programu byla jednoznačně večeře u pana prezidenta Ainlayho. Lepší jídlo a zmrzlina tu asi přes rok v jídelně moc nebude.
Ale proč se tady o tom rozepisuju. Z té hloupé klimatizace, která by při otevřených oknech nebyla potřeba, se mi hned druhý den začalo hůř polykat. Respektive to bolelo jako čert. Nějakou dobu jsem to ignorovala, nicméně když jsem jeden den skoro nejedla, tak jsem se odhodlala navštívit místní Health Services. Když už mám to dvoje pojištění, tak to aspoň prozkoumám, jak to tu funguje, ne? :)
Jedna z přednášek se věnovala i tomu, kam jít s bolením v krku, tak jsem šla rovnou do Silliman Hall. Nejdřív na mě chvíli zkoušeli, že si musím nejdřív domluvit schůzku, že takhle by to nešlo. Naštěstí si nevšimli, že mě mezitím stihli vyšetřit a dát mi léky. Zeptali se mě, co mi je, co s tím dělám a co na to beru. To přišla moje chvíle, když jsem jim ukázala svoje české prášky (Paralen, něco na alergii a kapky do nosu). Paní doktorka si to odběhla celá zvědavá najít, co to je, a sestřička mě mezitím zvážila, změřila teplotu a tlak, vzala výtěry z krku a ještě mi neustále vysvětlovala, jak mám příště zavolat a domluvit si schůzku.
Za 5 minut byl test hotový s výsledkem, že angínu nemám. To jsem byla dost ráda. V Čechách se podle mě ještě pořád většinou léčí oteklé mandle antibiotiky. No a že mi teda dají balíček na bolení v krku. A to jsem se nestačila divit. Dostala jsem cucací bonbóny, sáčky soli, že mám kloktat teplou slanou vodu, nějaké stříkátko do krku, co smrdí jako dezinfekce v toitoikách, a hromadu šestistovkových brufenů, aby mě to nebolelo. (Dá se to u nás normálně koupit? Znám jen 200 a 400mg...) No a na závěr ještě nějakou zmrzlinu. Že mi to uleví. Zkusila jsem jednu a bolelo to tak, že druhou si nedám, dokud nebudu zdravá. Ale aspoň mám nějakou zmrzku v mrazáku :)
Po dvou dnech v posteli se to teď vyrazně zlepšilo. Slaná voda a zmrzlina mi moc nepomohly, brufenů jsem si dala jen pár, ale ta zelená vodička do krku zřejmě trochu zabrala. Ono to je asi jako s tou rýmou. Neléčená trvá týden, léčená sedm dnů.
Doufám, že brzo budu v pohodě a začnu trénovat s místními cross country běžci. V říjnu chceme s Liborem na O-Mistrovství Severní Ameriky, tak ať se trochu rozběhám do té doby.
8/30/2012
Dlouhá cesta
Cesta z Prahy do Schenectady ve státě New York proběhla až překvapivě bez problémů. Po 30 hodinách kodrcání se už taky člověku přijde super, když přijede kamkoliv, kde ho nechají si lehnout do postele. I přestup v Kyjevě nečekaně proběhl jak bylo v plánu a v New Yorku jsme tím pádem dokonce stihli autobus o hodinu a půl dřív, než jsme původně měli koupenou jízdenku. Naštěstí jsme se vešli hned do prvního spoje do Albany, kde na nás už na nádraží čekal spolužák Terrence z Unionu i s přítelkyní a autem o velikosti strahovského pokoje (tuhle jednotku prostornosti budu používat i níže).
Na kampus jsme s Pepou (spolujaderňák Honza Malý) dorazili asi ve dvě hodiny v noci. I přes pokročilou noční dobu se u nás vystřídalo asi pět lidí, kteří nás postupně odvezli z nádraží, vysadili v kampusu, dali nám klíče od pokojů a odvezli nás na kolej asi 500 metrů a pomohli nám s kufry až do pokojů. V posteli už čekaly hromady povlečení a ručníků.
Pokoj samotný je zhruba tak velký jako dva strahovské, dají se tu zavřít okna a oproti Strahovu je tu taky tak dvakrát tolik zásuvek. Budu si asi muset nakoupit nějaké místní spotřebiče, abych si to náležitě užila :) Z oken Sorum Housu mám mezi stromy výhled na freshmenskou jídelnu West Hall. Ale něco ke kampusu jako takovému napíšu samostatně, až se donutím něco vyfotit.
Na kampus jsme s Pepou (spolujaderňák Honza Malý) dorazili asi ve dvě hodiny v noci. I přes pokročilou noční dobu se u nás vystřídalo asi pět lidí, kteří nás postupně odvezli z nádraží, vysadili v kampusu, dali nám klíče od pokojů a odvezli nás na kolej asi 500 metrů a pomohli nám s kufry až do pokojů. V posteli už čekaly hromady povlečení a ručníků.
Pokoj samotný je zhruba tak velký jako dva strahovské, dají se tu zavřít okna a oproti Strahovu je tu taky tak dvakrát tolik zásuvek. Budu si asi muset nakoupit nějaké místní spotřebiče, abych si to náležitě užila :) Z oken Sorum Housu mám mezi stromy výhled na freshmenskou jídelnu West Hall. Ale něco ke kampusu jako takovému napíšu samostatně, až se donutím něco vyfotit.
8/28/2012
Konečně blog :)
Neboť jsem hrozně šikovná, tak jsem se konečně dokopala k vytvoření blogu. Doufám, že mi to odhodlání chvilku vydrží. V ideálním případě se tu budou čas od času objevovat postřehy ze studií na Union College nebo nějaké reportáže z výletů okolo a to až do června. Snad sem taky přibudou nějaké fotky nebo aspoň odkazy na ně.
Můžete se tedy těšit na deníček ze školy, možná i nějaký tréninkový (ano, mám na mysli to, že tu hodlám sportovat), v prosinci pak na nějaké články z cest po Mexiku a asi pár podobných zemích a v březnu pak taky plánuju nějaké cestování. Na Unionu jsou totiž tak hodní, že mám po prvním trimestru 6 týdnů volno mezi díkůvzdáním a Novým rokem a v březnu další minimálně týden mezi zimním a jarním trimestrem.
Přeju příjemné čtení. Zatím se můžete aspoň kouknout, kde to vlastně jsem.
Můžete se tedy těšit na deníček ze školy, možná i nějaký tréninkový (ano, mám na mysli to, že tu hodlám sportovat), v prosinci pak na nějaké články z cest po Mexiku a asi pár podobných zemích a v březnu pak taky plánuju nějaké cestování. Na Unionu jsou totiž tak hodní, že mám po prvním trimestru 6 týdnů volno mezi díkůvzdáním a Novým rokem a v březnu další minimálně týden mezi zimním a jarním trimestrem.
Přeju příjemné čtení. Zatím se můžete aspoň kouknout, kde to vlastně jsem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)